Svědectví z první linie.💔

Často se mě ptáte, proč vozíme pejsky z Bosny, když i české útulky jsou plné. Odpověď leží v mé rodné zemi, v její bolesti a historii.

Válka, která vzala vše

Před válkou jsme problém s toulavými psy neměli. Pak ale přišlá válka a strach. Lidé mě se psem nechtěli pustit do krytů, a tak jsem s ním raději zůstávala v bytě pod palbou. Co se má stát, ať se stane – hlavně, že jsme spolu. Mnoho rodin s dětmi ale takovou volbu nemělo. Museli si vybrat: zachránit dítě, nebo psa. Pustit zvíře na ulici byla jejich jediná šance na přežití. Horor, který si málokdo umí představit.

Proč jich je tolik?

Tito psi nebyli kastrovaní a na ulici se začali nekontrolovaně množit. Stát nedělá nic. Vše leží na nás, na hrstce dobrovolníků. Zachraňujeme zraněné, operujeme, bereme z ulice březí fenky a miminka. Jezdím i do "táborů smrti", jak říkám státním stanicím, kde pejsci hladoví a čekají na eutanazii.

Jak to můžu psychicky zvládnout?

Ptáte se, jak vydržím chodit mezi zraněnými a mrtvými zvířaty. Odpověď je jednoduchá: Musím. Když je milujete, není co řešit. Na místě musím fungovat jako robot – nesmím myslet na sebe a svou bolest, protože když to neudělám já, ti psi zemřou na betonu v hrozných bolestech. Všechno na mě dopadne až po návratu do Čech, kde se sesypu.

Nehraju vám na city. Chci vám jen ukázat realitu, jaká v Bosně je. V Česku mají psi v útulcích naději, v Bosně mají bez nás jen smrt. Každý pes, kterého k vám přivezeme, je očkovaný, čipovaný, kastrovaný a připravený milovat.

Děkujeme, že nám pomáháte zachraňovat životy tam, kde stát zavírá oči.
Jasminka Gerstner ❤